Japonské dobrodrůžo do třetice všeho dobrého, co říkáte? V druhém díle našeho vypravování jsme se zaměřili výlučně na to, jak jsme Japonsko vnímali jako obyčejní turisté. A ono je to vlastně i to, co jsme od počátku plánovali – Japonsko zažít. Projít si nějaká ta městečka, nehonit se za každou památkou jako zběsilí, ale obdivovat to, co nám po cestě cvrnkne do nosu, kochat se přírodní krajinou, ochutnat místní jídlo, přejíst se onigiri až k prasknutí, doplnit to o slaďoučké moči knedlíčky, zažít ruch velkoměsta a očima spást i nějaké ty kousky porcelánu. Ano, i k tomu jsme se dostali. Duši umělců nezapřeme. Kde jinde ale obdivovat porcelán než v zemi, kde je tato tradice zakořeněná tak hluboko, viďte?!
Asi vám dlužíme tu podstatnou část příběhu. Tu, která podnítila naši touhu věnovat se porcelánu a tvořit pro vás ty nejkouzelnější hrníčky na kávu vyšperkované ještě kouzelnějšími malůvkami zvěře, květin a vlastně všeho, co nás zrovna napadne. Tak jdeme na to!
Úcta k tradici hory přenáší
V případě Japonska jsou to spíš roviny než hory, maximálně kopečky, to ale na pravdivosti této fráze nijak neubírá. Tradiční výroba má v asijských zemích absolutní hodnotu. Umění se dědí z generace na generaci. Většinou se řemeslu věnují celé rodiny, od těch nejstarších a nejzkušenějších členů po malé děti, které v tom vyrůstají. Japonci berou generační rozpětí smrtelně vážně. Člověk může být mistr výrobce, pokud za sebou ovšem nemá stopu tří a více generací umění svého řemesla, nikdo ho nebude brát vážně. To je prostě realita.
Pro lepší porozumění si povíme něco málo o samotném porcelánu. Jedná se o keramickou hmotu tvořenou směsí kaolinu, křemene a živce. Charakteristická je vysoká teplota pálení, až okolo 14000 stupňů. Vznikají z něj nejrůznější kusy nádobí, ale také dekorace jako vázy, mísy či podnosy.
Chceme-li zkoumat jeho historii, musíme se přesunout do nedaleké Číny. Právě Číňané totiž objevili kouzlo porcelánu jako první. Prototyp hmoty, kterou dnes známe jako sněhově bílou, se do rukou tamních obyvatel dostal už v období půlstoletí před naším letopočtem. Porcelánová hlína se těžila v části zvané Gaoling (odtud název kaolin, hlavní složka směsi na výrobu porcelánu). Umění výroby a pálení porcelánu prošlo staletími vývoje a okolo sedmého století našeho letopočtu bylo vypilováno do podoby, jakou známe dnes. I v Číně se jednalo o luxusní zboží a výrobky opatřené glazurou patřily výlučně do císařského dvora. Evropa tento dar obdržela na konci 13. století, ze svých cest jej přivezl objevitel Marco Polo. Zhruba ve stejné době se porcelán objevil i v Japonsku. Přijít na ten správný postup výroby ale chtělo fištróna. Podařilo se to až dvojici Němců na počátku 18. století. Kolébkou porcelánu v Evropě byl Míšeňský hrad v Německu, kde dvojice sídlila. Do Čech se tajemství dostalo nedlouho poté. Vůbec první porcelánka u nás vyrostla ve Slavkově.
Výroba od píky
Vykouzlit pohárek či misku z hlíny, kterou koupíte, v Japonsku není žádné hrdinství. Formování, vypálení, malůvku i glazuru uděláte vlastníma rukama, ale co ta hlína? Většina Japonců si ji dělá sama. Prostě si seženou suroviny a umíchají hlínu. My takto uděláme maximálně bábovku. Když se člověk zamyslí nad tím, jaké kvantum ruční práce pak stojí za jedním takovým hrníčkem, má hned chuť vykoupit celý obchod a majiteli se ještě poklonit. Místní prodejní prostory jsou ale obrovské. Police s porcelánovými výrobky se často táhnou i přes čtyři patra budovy, která je kromě prodejny opatřena i dílnou či speciální místností s dobovými dřevopecemi.
Pečlivost nadevše
Japonci z evropské tvorby porcelánu nejsou dvakrát nadšení. To není proto, že bychom snad něco dělali vyloženě špatně. Od jejich postupů se ty naše ale markantně liší především v jedné věci – v čase. My si řekneme, že uděláme pohárek na Cappuccino s malůvkou ryby. Navrhneme tvar, vyrobíme technický výkres, model a formu, poté i rozmnožovací formu na další formy, odlijeme a zformujeme pohárek – ten vysušíme, vyretušujeme, pomalujeme, vypálíme, naneseme glazuru, opět vypálíme, dodekorujeme logem, naposledy vypálíme a zabrousíme. Otázka pár měsíců. Japoncům zcela totožná práce může trvat i roky. Řeší každý detail, jednotlivé kroky zvažují i několikrát – zkrátka míří k perfektnímu výsledku. Samozřejmě těm, co jsou ostřílení umem několika generací, to jde podstatně rychleji. Kdyby tomu tak nebylo, hrníčku by se v Japonsku nikdo nedočkal.
Pohárek od pohárku se liší
Máme rádi rozmanitost. Skutečnost, že každý kalíšek vypadá jinak a oplývá tak vlastním charakterem, dělá posezení u kávy tak nějak příjemnější. Hádejte, kým jsme se inspirovali? Japonci, správně. Oni si na jednolité sety moc nepotrpí. To nás překvapilo. Výkladní skříně obchodů přeci zdobí obrovské porcelánové sety hrníčků a podšálků spolu s čajovou konvicí, velkých a dezertních talířů, svátečních váz a vlastně všeho, co na stůl patří, no ne? Možná u nás, ale u Japonců těžko.
Tam je každý kus nádobí jiný. Jeden pohárek ja malovaný, druhý ne, jeden má větší talíř, druhý zas menší, a tak pořád dokola. Nejedná se přitom čistě a jen o porcelán. Často na jednom stole najdete kousky z porcelánu, různých druhů keramiky, ale i kameniny. Mísí se nejrůznější druhy, styly zpracování, materiály i škály barev. Ono je to vlastně strašně fajn. Kromě času stráveného s těmi nejbližšími máte příležitost obdivovat krásu každého kousíčku nádobí a věřte, že je budete milovat všechny.
