Čau, ahoj! Ano, jsme to my, a přinášíme s sebou pokračování našeho japonského příběhu. Celé tohle vyprávění se vám může pozdávat trošku pomatené, skákající od jednoho konce k druhému, a ono to tak dost možná bude. Tak nás, prosím, dopředu omluvte. Ta zkušenost je totiž tak silná, i po letech, a je zkrátka těžké ji popsat někomu třetímu, natož pak celému obecenstvu (v které pevně doufáme). Tohle se totiž musí zažít. Než ale do Japonska sami vyrazíte, uděláme maximum pro to, abychom vás na něj řádně naladili. Určitě vám pusa spadne stejně jako nám. Ale budete na to připraveni. No, spíš ne, ale pojďme to i přesto společně zkusit.
Je u vás právě teď přívětivá denní (noční) hodina na kafíčko? Ale ona je vlastně pořád. Oprašte nádobíčko (my holdujeme staré dobré moka konvičce či dripperu), nechte místnost provonět čerstvě mletou kávou z vaší oblíbené pražírny, usaďte se, do ruky jeden z našich opeřených hrníčků a pusťte se do toho. Ať káva chutná a čtení se líbí!
O prvním z mnoha našich poznatků o Japonsku jsme si pověděli v prvním článku. Je to země bez hranic, do slova a do písmene. Těm, s kterými se u tohoto článku setkáváme poprvé – mrkněte, kdo jsme a proč se právě Japonsko stalo nedílnou součástí značky i našich životů. No, a my se teď pro vás pokusíme sepsat snůšku dalších věcí, pro které je země vycházejícího slunce alespoň podle nás výjimečná a toliko jiná než všechny ostatní.
I lidé mají rytmus
Jakmile vkročíte do víru života venku (nezáleží na tom, v jakou denní či noční dobu to bude), pohltí vás téměř dokonale synchronní charakter každého města, vesnice, jednotlivých čtvrtí či ulic. Vlastně vás to ohromí i vyděsí. Četli jste slavnou Orwellovku 1984? Pokud ano, víte, co myslíme. Pro ty, co netuší – příběh je zasazen do dystopické společnosti, kde lidé žijí pod nadvládou perfekcionistického systému Velkého bratra a nemají ponětí o ničem jiném než životě v současnosti a v mezích domovské země, vše mimo tyto hranice je před nimi striktně utajováno. Tu knihu si určitě přečtěte. Ne nadarmo se jedná o stěžejní literární dílo 20. století.
Život Japonců je systému na oko podřazen velmi podobně. Není to ale doslova jako v Orwellovce, nebojte. Japonci mají úctu k režimu v sobě a chovají se tak dobrovolně, ba dokonce s láskou.
Celá země má jeden rytmus. Podle něj se řídí technika i lidé samotní. Semafor klape a lidé přes ulici přecházejí tak, že se kroky trefují přesně do jednotlivých klapnutí semaforu. Neuvěřitelné. Postupem času se snažíte zapadnout a zkoušíte to taky, vypadáte jako robot a vůbec vám to nejde. A stejně synchronně cvrlikají ptáci. Chodníky a pěší zóny připomínají pochod vojáků. Lidé se pohybují v řadách, všichni mají stejné tempo. Chcete okolo někoho proběhnout a zrychlit? Bez šance. Z okýnka pár kroků zpět zavoněly Gyoza knedlíčky a vy se pro ně po pár vteřinách přemýšlení chcete vrátit? Bez šance, brzy snad vykoukne další podnik. Asi si říkáte, “panečku, ty ulice musí být narvané lidmi.” Akorát, že vůbec ne. To z toho celého dělá ještě větší záhadu. Přestože se Japonsko pohybuje přibližně v první desítce nejlidnatějších zemí světa, není to znát. Davy lidí uvidíte v centru. Pak na pár stanicích metra, na tmavě červené lince obzvlášť, a to je tak vše.
Kopce jsou tabu
Cokoliv je mimo nulovou nadmořskou výšku (ne doslova, ale jistě chápete), jakoby ani neexistovalo. V Japonsku se kopcovitý terén moc nenosí. Ne, že by tam nebyl, ale lidé k němu, alespoň dle našeho, nemají nijak vřelý vztah. Japonci zkrátka žijí vodorovně. Jediné věci vertikálního měřítka, na které berou zřetel, jsou výškové budovy s výtahy. Těch je tam až příliš.
Pokud při procházce krajinou spatříte dům na kopci, kterých tam beztak moc není, můžete si být jisti, že tam nikoho z místních nenajdete. Ani turisté tedy nemají moc důvodů na tato místa zavítat. Tip na klidná místa bez šumu cvakajících fotoaparátů? Nemáte zač!
Obsese dopravními kužely
Kužel sem, kužel tam… a ještě jeden opodál! Kdo by to byl řekl, že dopravní kužely oděné do jasně oranžové, někdy žluté, zelené i modré barvy udělají tolik parády?! U nás většinou slouží k označení rozpadlé části chodníku. Japonci je berou spíše jako venkovní dekoraci. Alespoň to tak na první pohled vypadá. Série kuželů často lemují chodníky či okolí domů, ale kde nic, tu nic – žádná anomálie v podobě chybějícího víka od kanálu nebo čerstvě položeného asfaltu na cestě, na kterou by kužel mohl upozorňovat.
Podle kimona poznáš Japonku
Kimona jsou dnes v módě po celém světě. Původ mají ale právě v Japonsku. Vůbec první modely vznikaly už na přelomu našeho letopočtu a inspirací jim byly tradiční oděvy čínské šlechty. Dalo se by se tedy říci, že je to výsledek dvou kultur, i hedvábí na jeho výrobu se totiž dováželo z Číny. Zpočátku byla kimona výlučně dvoudílná. Postupně se do kurzu dostaly modely z jednoho kusu, jinak se tradiční výroba od prvopočátků téměř nezměnila. Proces zhotovení i náročná údržba mohou za vysokou pořizovací cenu, ryze tradiční kimona proto v ulicích vidíme čím dál tím méně.
Japonci chodí jako kačenky. Prvně jsme mysleli, že je to kvůli kimonům, která ženy často nosívají. Kimona jsou uzounká a ženám tak nedovolují dělat dlouhé kroky. Ono to vypadá strašně vtipně, když to vidíte na vlastní oči, zároveň si ale uvědomíte, že pohybovat se v kimonu není žádná sranda. Je to vlastně um, kterým disponují jen místní. Spíše to ale mají v sobě. Pohybují se tak totiž i bez kimona.
“Mañana!” po japonsku
Španělé, a vlastně většina evropských Jižanů, jsou charakterističtí svým klidným, bezstarostným přístupem k životu. Všechno má čas, co můžeš udělat dnes, odlož na zítra (mañana), nestresuj se, užívej, na všechny se usmívej – vždyť život je krásný! Netušili jsme, že tahle nátura existuje i jinde ve světě, zvlášť kvůli tomu, v jak hektické době dnes a denně fungujeme. A ono přece. Oázu štěstí najdete i v Japonsku.
První ubytování jsme měli v hostelu v Nagoyi. Přestože Nagoya je velkoměsto (aktuálně čtvrté největší město v Japonsku), mezi zdmi hostelu to neplatilo – prostě jiný svět. Ruch, hluk městské hromadné dopravy, davy lidí, rušivě blikající osvětlení? Nic z toho. Jako bychom snad ani nebyli v Nagoyi, ale na Hawaii nebo Okinawě, japonském ostrově s moučně bílým pískem a jantarovou, průzračnou vodou všude okolo. Prostě ráj.
Nesčetněkrát se nám stalo, že jsme něco nemohli najít, nestíhali jsme, byli jsme celí nesví (Češi, no) a namísto výrazů nepochopení jsme se setkávali s větou “dejte si sake, všechno bude v pohodě” – aneb sake & chill, mantra Japonců. Pro ty, co se teď nechytají; sake je tradiční japonský alkohol, základem je kvašená rýže. Přestože není ani dvacetiprocentní, jeho plamenná chuť je tak silná, že byste nápoji hádali přibližně stejně procent jako naší české pálence.
Negativní přístup není cesta. Japonci jsou skvělým příkladem pozitivně naladěného člověka, a to za všech okolností. Pochopili jsme to obzvlášť po jedné situaci. Byli jsme v obchodě a najednou zaslechli, že se k městu blíží tajfun. Člověku hlavou proběhnou ty nejhorší scénáře. Zajímalo nás, co v takové situaci dělat; nikdo okolo nás totiž nevypadal, že by ho zpráva nějak extra rozrušila. Místní nad zprávou jen kývli rukou. Asi nešlo o nic vážného. Nakonec usoudili, že je to vlastně fajn, protože po tajfunu bývá vždycky pěkně.
Země s nulovou kriminalitou
Jasně, že doslova nulová není nikde na světě, ale v případě Japonska skutečně nechápeme, odkud se i ta minimální bere. Asi podsvětí. V Japonsku se nezamyká. Měli jsme sjednané ubytování. Majitelku jsme ani neviděli a k dispozici jsme dostali celou ubytovací jednotku. Hodnotné předměty, osobní věci – všechno tam zůstalo. V Česku mnohdy vidíme více odpadků na zemi než v koších. Japonci koše na ulici nemají, a přesto tam na zemi neuvidíte plechovku, žvýkačku, slupku od banánu, prostě ani jediný papírek. Pozorovali jsme slečnu, která snědla nějakou sladkou tyčinku a obal si schovala do kapsy, aby jej pak mohla vyhodit doma. To bylo ještě fajn. Pak ale paní venčila venku pejska. Vzít hovínko do sáčku a hodit ho do popelnice, je celkem časté (škoda, že ne samozřejmé) i u nás. Viděli jste ale někdy, že by se pes vyčůral na chodník, majitel popadl hadr a loužičku utřel? To bylo něco, panečku.
Způsoby jako z jiného světa
“Ne” je další ze slovíček, která z japonského slovníku vypadla. Vyslovit ho se jim příčí. Pakliže se Japonce zeptáte například na cestu a on netuší, bude se cukat, snažit se změnit téma a nakonec si raději něco vymyslí, než aby to proklaté slovo vypustil z úst. Velmi podobné je to i s “nevím”. Vsadili bychom se, že problémem jsou vlastně všechna slova s touto předponou. Holt jiný kraj, jiný mrav.
Podáte-li pokladnímu peníze jednou rukou (tak, jak se to prostě dělá), zaděláváte si na problém. Budou na vás nevěřícně koukat a nastavovat dvě ruce tak dlouho, než vám dojde, že asi máte udělat to samé. Po minutě trapasu tak k jedné ruce přiložíte i druhou. Pokladní se usměje, peníze si převezme, zboží zabalí a předá, poděkuje a opět se vřele usměje. Vy celí zmatení vyjdete na ulici a ještě dlouho poté vám vlastně zcela nedochází, čeho jste právě byli svědky. Takže pamatujte. Vše podávat i přijímat oběma rukama – ruce k sobě, dlaněmi nahoru ve tvaru misky – jakoby vám v nich ležel klenot všech klenotů. A vše bude v pořádku.
Ještě k tomu balení zboží. Nikdy neříkejte, že produkt nechcete zabalit, že tašku máte vlastní – opět šok a stres. I každá samoobslužná pokladna v supermarketu má svého mistra baliče. Balení čehokoliv v Japonsku symbolizuje téměř posvátný rituál. Proces je to zdlouhavý, pokud tedy spěcháte, musíte se obrnit trpělivostí a čas nahnat jinde. Zážitek je to ovšem nepřekonatelný. Jemný papír, lepíky, aby to pěkně drželo pohromadě, papírová taška – pokud venku prší, dostanete ještě jednu plastovou navrch – a všechno zabaleno pečlivě, rukama člověka, žádného stroje.
Street food nevedou. Takhle, pouliční okénka s ochromující vůní knedlíčků, ramenu, tempury či nudlí na tisíc způsobů tam samozřejmě jsou. Nikdo vám ale nepodá nic jen tak “do ruky”. U nás tak běžně dostanete kebab, trdelník, hranolky či cokoliv jiného. V Japonsku vám to ale pečlivě zabalí do krabičky, tašky a beze slova tím naznačí, že si to máte sníst až doma. Je to věc kultury. A ta se napříč všemi kouty země vycházejícího slunce ctí jako snad nikde jinde na světě.
